Dobrý den. Je skvělé, že jste tady! Znamená to, že máte vztah ke svým rodičům. A že se Vám líbí fotografie, které tvořím. Takže si budeme rozumět.

Zajímá Vás, jak Vám to může prospět? Zkuste si, prosím, teď pro sebe upřímně odpovědět na následující otázky…

Navštěvují Vaše děti své prarodiče často? Připadá Vám někdy, že si vzájemně moc nerozumí? Vzdálenost, každodenní spěch a generační rozdíly je možná trochu odcizují…

Zkusili jste se už někdy zeptat svých dětí, jak dobře vlastně znají svoje prarodiče?
Co o nich vědí? Považují je pouze za babičku a dědečka, nebo si uvědomují, že jsou to lidé s vlastním příběhem?

Jaké byly Vaše odpovědi? Týká se něco z toho Vaší rodiny? Cítíte teď, že je třeba něco udělat, dokud ještě rodiče máte?

Asi se ptáte, proč si myslím, že Vám mohu pomoci oprášit a rozproudit rodinné vztahy?
Protože můj projekt vyšel z příběhu naší vlastní rodiny. Vyprávím ho a zpětnou vazbou se mi vrací jiné příběhy. Každý je jedinečný, každý je silný. A každý z nich potvrzuje, že tento projekt je důležitý a pomáhá.

Moje malá dcera Helenka má ze svých prarodičů už pouze jednoho. Milovaného dědečka Ludvíka. Čte jí pohádky, učí ji práce na zahradě i lásku k přírodě. Je mezi nimi rozdíl 75 let. Dcerka se často ptá na babičky, a tak hledáme jednotlivé fotografie a přemýšlíme z jakého je to roku, z jaké je to příležitosti a kdo je tam s babičkou… Ale jaké babičky byly, jaké měly zvyky, jaké měly svoje věci, jak vypadal jejich domov? To už pozná pouze z vyprávění. A lidská paměť, ta je děravá…

A tak jsem si řekla, že aspoň tentokrát to bude jinak, a začala jsem její dětství u dědy a její vztah s ním fotit. Postupně se snímky zaměřovaly stále více na dědečka, až z toho najednou byl dokument o jeho osobnosti. A stále se rozšiřuje, protože jeho osobnost je pestrá, a hledat její různé stránky je pro mě zábava. K tomu postupně přibyla myšlenka fotodokumentu o jeho rodišti, aby jednou lépe pochopila, jaké prostředí formovalo jeho charakter a způsob života.

Často kolem sebe slyším:“já svoji babičku skoro nikde na fotkách nemám“.
Znám to. Moji prarodiče už nežijí. Jeden dědeček padl ve válce, jeho jedinou fotografii jsem viděla teprve před rokem. Znám jenom jeho jméno. Druhý dědeček zemřel, aniž bychom k sobě našli cestu. Z jeho fotek se snažím pochopit, jaký opravdu byl. Hledám „podobnost“, protože cesta k sebepoznání vede přes vlastní kořeny.

Jak na tom budou Vaše děti?
Dopřejte Vašim dětem možnost poznávat své prarodiče, ať žijí jakkoliv daleko, ať už se zrovna teď mají vzájemně rádi, nebo ne. Zajistěte pro ně ucelený soubor dokumentárních fotografií! Přinese Vám do rodiny radost a pochopení. A jednou Vám za něj děti určitě poděkují!
Všechny potřebné informace najdete v dalších záložkách (Praktické info, Galerie, Reference, Kontakt).